Kráčející skála (2004) je film jako vystřižený ze staré akční školy. Kdysi dávno nebyly třeba lasery, umělá inteligence ani vesmírné bitvy s mimozemšťany. Akční zážitek uměl zprostředkovat i obyčejný mezilidský problém, který má zde ve své hlavní roli Dwayne Johnson.

 

 

Chris je voják, který se vrací po velmi dlouhé době zpátky domů. Už na první pohled je to těžká vazba a stojí pevně na svých nohou. Jeho malé městečko se za tu dobu dost změnilo. Lidi, se kterými vyrůstal, jsou už všichni dospělí a každý ve městě přijal nějakou roli. Staří ještě více zestárli a rodí se i nové děti.

Jenže idylka netrvá příliš dlouho, vlastně od začátku dělají Chrisovi vrásky nepatrné informace a kusé scény, kterých je svědkem. Nějaká jeho kámoška vychází z temné uličky a vypadá nervózně. Jeho synovec je divně vztahovačný. Policajti ho chtějí svést domů, vítají se s Chrisem, jako s dobrým známým. Něco zvláštního se tady děje.

Postupné objevování nepříjemných faktů je hra, při které si každý divák připadá tak trochu tajemně. Probouzí totiž pocit zodpovědnosti, protože hlavní hrdina se tak ocitá v kůži nezávislé osobnosti. Něco podobného zná každý, kdo přijede ke svým známým nebo k rodině jednou za rok a není s nimi za celou dobu vůbec v kontaktu. I proto je možné Chrisovu roli v příběhu snadno chápat.

V malém městě se toho děje mnohem víc, než se na první pohled zdá. Zatímco Chrisovi dospělí kámoši spolu hrají tvrdý americký fotbal, děti na tribuně kouří trávu a jenom se flákají. Nejlépe se uchytil Jay, blonďatý “indián”, který dostal povolení provozovat kasino. Zve Chrise na přátelskou návštěvu, ale zanedlouho je už jasné, že si Jay Hamilton začal z města dělat své vlastní mafiánské doupě.

Celkem dobře tak otevírá oči zjištění, že celá Chrisova generace se musela naučit akceptovat jakési podřadné sociální role. I z místních ženských jsou teď striptérky a barové kurvy… už to není, jako když spolu bývali na hřišti nebo ve škole a museli spolu vycházet jako rovný s rovným.

Po brutální nakládačce, kterou dostal v kasinu, je už jasné, že “Kráčející Skála” Chris Vaughn nebude dál jenom nezúčastněně sledovat, co se kolem něj děje. Normální člověk by se začal přizpůsobovat, chtěl by i s těmi “špatnými” lidmi vyjít, ale někdy, když nemáme co ztratit, nám začne záležet hlavně na tom, co je pro nás důležité.

Po sérii brutálních scén, kdy dává hlavní hrdina do držky celé mafii s obyčejným dřevěným trámkem v ruce, je město opět “čisté”. Každá organizovaná skupina těží z přizpůsobivého chování, které je každému člověku vlastní, a toho se přirozeně zneužívá. Celý život se učíme brzdit svoje vášně, abychom byli součástí něčeho lepšího. Jenomže někdy získáme mnohem víc, když začneme vystupovat sami za sebe.

 

Vyšlo 28.2.2013 na webu kultura21.cz

Ace Ventura 2: Volání divočiny (1995) je druhým pokračováním detektivního žánru, který může fungovat i trochu jinak, než jak jsme zvyklí. Schopnost dedukce nemají jenom namyšlení obtloustlí páni, ale i normální blázni.

 

 

Ace Ventura je zvířecí detektiv, který se nakvartýroval do kláštera mezi mnichy, aby se dostal ze smrti jednoho mývala. Bere svou práci opravdu vážně, ale na rozdíl od normálního ochránce slabých a nevinných zvířat se chová dost potrhle a bláznivě. Jako když vezmete povahu škodolibého dětinského parchanta a skloubíte ji s morálními principy.

I proto mnichové doslova šílí radostí, když se dozvídají, že od nich Ace Ventura odchází. Těžko by mu mohli vyčítat cokoliv jiného, než právě jeho manýry. A jednodušší to s ním nemá ani jeho nový zaměstnavatel. Ten potřebuje, aby našel zvláštního bílého netopýra, který je pro dva primitivní domorodé kmeny svatý.

Skámošit se s takovým vůdcem domorodého kmene je jednoduché, když víte jak na to. Stačí pořádně zalovit v hrtanu, plivnout na něj, a už je s vámi jedna ruka. Právě kulturní rozdíly, které primitivní civilizaci dělí od té naší, nespočívají jenom v uznávaných pravidlech, ale i v chování. Avšak činy znamenaly ve všech kulturách vždycky mnohem víc než slova, a když se v takové primitivní vesnici jenom neklábosí a je třeba něco udělat, může si Ace Ventura dovolit chovat se podle svého. Jak pátrání po ztraceném netopýrovi pokračuje, zjišťujeme, že ho ukradl stejný člověk, který Ace zaměstnává. Záměrně proti sobě oba primitivní kmeny poštval, aby mohl na jejich půdě těžit bez starostí netopýří trus.

Dalo by se říct, že jde o klasický případ, ve kterém na diváka nečeká nic nečekaného. Ovšem příběh Ace Ventury není tolik o zápletce, jako o deduktivním uvažování, spojeném s bláznivým chováním. Pokud jsme zvyklí žít ve striktně etické a solidní společnosti, učíme se vyhodnocovat mezilidské vztahy podle měřítek, která jsou předem daná a časem prověřená. Ale tím přicházíme o spontánnost a vůli k tomu hledat řešení, která by mohla být v konfliktu s obecně uznávanými pravidly.

 

Vyšlo 20.2.2013 na portálu Kultura21.cz